Fotbal je pro mě vším. V Česku jsem dospěl jako hráč i jako člověk
Záložník Alexis Alégué přestoupil do řad Artisu před dvěma týdny z Jablonce s puncem jednoho z nejvytříbenějších techniků nejvyšší soutěže. Krom kamerunského má i francouzské občanství a v devětadvaceti letech se upíná k fotbalovému návratu na jižní Moravu, kde ve Vyškově před čtyřmi roky jeho česká štace započala.
Alexi, vítej v Brně. Když bilancuješ uplynulé čtyři roky, jaké proměny pozoruješ na sobě i na svém vnímání českého fotbalového prostředí?
Během té doby jsem výrazně fotbalově i lidsky dozrál. Přizpůsobit se českému fotbalovému stylu nebyla ze začátku žádná hračka, ale dnes už vnímám zdejší mechanismy naprosto přirozeně. Nasbíral jsem obrovské množství zkušeností a z toho, jak se má kariéra v Česku vyvíjí, mám vážně dobrý pocit.
Vraťme se ještě do Tvých fotbalových začátků ve Francii. V Nantes jsi prošel mládeží a probojoval se až do A-týmu, kde jsi skóroval hned při své premiéře. Jak na tuto kapitolu vzpomínáš?
Byl to pro mě start jako ze snu. Nantes pro mě hodně znamená, prošel jsem tamní akademií a dal tam svůj první profesionální gól. I když se tam střídaly lepší okamžiky s těmi horšími, klubu si dál moc vážím. Následně se mi sice přestalo dařit kvůli zdravotním problémům, ale to k fotbalu patří. Všechno mě to posílilo a ničeho zpětně nelituji.
Co přesně se tehdy v Nantes stalo, že Tvé vytížení postupně opadlo a vedlo až k odchodu?
Procházel jsem vleklou pubalgií – nepříjemnými a těžko definovatelnými bolestmi v oblasti třísla. Jakmile jsem naskočil do zátěže, bolest se vrátila. Konkurence v Nantes byla obrovská a nikdo na maroda nečeká. Nemohl jsem se dostat do zápasového tempa, takže odchod byl jediným řešením. Všechno se vyřešilo až chirurgickým zákrokem, ale na Nantes i tak vzpomínám rád.
Následovala roční pauza bez fotbalu. Jak náročné to pro Tebe bylo po psychické stránce?
Byla to extrémně těžká prověrka. Fotbal miluji. A když víkend co víkend jen sedíte doma a sledujete kamarády v televizi, bodá to u srdce. Právě tento rok bez hraní mi ale otevřel oči. Uvědomil jsem si, co pro mě fotbal znamená a naučil se vkládat do něj absolutní maximum.
Musel sis během té pauzy najít nějaké jiné zaměstnání?
Nemusel. Ve Francii jsi jako fotbalista zaměstnanec a dobře pak tedy funguje systém podpory v nezaměstnanosti, což mi stačilo na pokrytí běžných životních nákladů. Soustředil jsem se na návrat a na svou rodinu a nejbližší. V takových chvílích zjistíte, na koho se můžete opravdu spolehnout.
Po roce bez zápasu přišel nečekaný přesun do druholigového českého Vyškova. Jak k tomu došlo?
Českou ligu jsem vůbec neznal. Měl jsem sice nabídky ze čtvrté francouzské ligy, ale když se ozval Vyškov, neváhal jsem. Potřeboval jsem nový impuls a chtěl jsem sám sobě dokázat, že na to pořád mám.
S jakým cílem jsi do Vyškova přicházel?
Dal jsem si závazek: odehrát jeden rok ve 2. lize a hned potom podepsat v nejvyšší české soutěži. Byla to má osobní výzva, která nakonec vyšla. Z Vyškova jsem se posunul do Jablonce.
Co bylo vlastně ve Vyškově klíčem k Tvému fotbalovému restartu?
Obrovskou zásluhu na tom má trenér Jan Trousil. Důvěřoval mi a naučil mě bránit, což byla do té doby moje největší slabina. Udělal ze mě komplexnějšího hráče.
V Jablonci jsi strávil tři roky. Jak toto období hodnotíš?
První rok byl spíše aklimatizační a herní systém tehdejšího trenéra mi úplně neseděl. Pod Lubošem Kozlem jsem ale ožil a mohl předvést svoje přednosti. Jablonec jsem si zamiloval, klub dělal pokroky na hřišti i mimo něj.
Konec Tvého angažmá v Jablonci byl ale poměrně divoký, zejména po červené kartě v únoru v Mladé Boleslavi. Co se to tehdy stalo? (Alexis po závěrečném hvizdu atakoval hlavou boleslavského Daniela Langhamera a tento incident odhalil až VAR, pozn. redakce)
Byla to obrovská chyba, neudržel jsem emoce pod kontrolou a dodnes toho lituji. Dostal jsem distanc na pět utkání a oslabil tým. Vadilo mi ale, že mě v té situaci klub nepodržel a cítil jsem z jeho strany až příliš velký tlak. I proto jsem se rozhodl, že bude lepší prostředí změnit.
Býval jsi vnímán jako výbušný typ. Myslíš, že už umíš emoce na trávníku korigovat lépe?
Lidé si myslí, že jsem provokatér, ale v soukromí jsem klidný člověk. V české lize často kličkuju, soupeři mě faulují a rozhodčí nevidí všechno, což mě dřív snáze vyvedlo z míry. S věkem a odehranými zápasy jsem ale snad získal nadhled a dnes už emoce zvládám nesrovnatelně lépe. Ale v únoru jsem to vážně nezvládl.
Proč sis jako své další působiště vybral právě Artis Brno?
Hrál v tom roli fakt, že se znám se Zbyňkem Zbořilem ještě z Vyškova. Hlavně jsem ale chtěl jít tam, kde o mě byl upřímný zájem a kde budu mít pro tým reálný přínos. Být součástí týmu, který bojuje o udržení v nejvyšší soutěži, je pro mě taky určitá výzva.
Nepřicházíš do Artisu s tím, že musíš být hlavní hvězdou mužstva?
Vůbec ne. Nepotřebuji mít nálepku hvězdy ani na sebe vytvářet zbytečný tlak. Chci prostě hrát fotbal, bavit se jím a pomáhat spoluhráčům k týmovým gólům a bodům.
Jak jsi na tom po čtyřech letech v Česku s jazykem?
Se spoluhráči mluvím hlavně anglicky, což mi vyhovuje. Nyní je ale v kabině hodně francouzštiny… Česky už ale rozumím poměrně dost – když trenér mluví na přípravě v češtině, hlavní myšlenku a kontext bez problému zachytím.
A co dojem z českého prostředí a lidí?
Zvláště české ženy jsou opravdu nádherné, což mě po příchodu příjemně překvapilo…(smích). Mám ale už pět let přítelkyni ve Francii, takže ji tím občas jen tak z legrace popichuji a zasmějeme se tomu.
