Dominik Preisler: Z Polska jsem odcházel se slzami. Artis má na první ligu kvalitu

Celou kariéru si přál vyzkoušet zahraniční fotbal. Jako mladý snil o Liverpoolu, nakonec jeho kroky zamířily do Polska, kde si během angažmá v Ruchu Chorzów vytvořil velmi silný vztah ke klubu i tamnímu prostředí. „Když jsme v létě z Polska odcházeli, tak jsem to normálně obrečel,“ přiznává třicetiletý obránce.

Po návratu do Česka si vybral Artis Brno, který ho zaujal vysokými ambicemi a náročným prostředím. Start nového angažmá však nezačal podle představ. V úvodním ligovém duelu s Mladou Boleslaví dostal v samotném závěru červenou kartu a následně přišel o místo v základní sestavě. Přesto si nové působiště pochvaluje.

„Hrozně mě to v Artisu baví. Každý den do toho šlapeme, máme vysoké cíle a přesně to mi vyhovuje,“ říká Preisler v rozhovoru.

Premiéru v dresu Artisu sis jistě představoval jinak. V závěru utkání s Mladou Boleslaví jsi dostal červenou kartu. Co se v té situaci stalo?

Určitě jsem do toho nešel s nějakou frustrací. Takový nejsem. Rychle jsme ztratili míč a soupeř okamžitě poslal výbornou přihrávku za naši obranu. Jako obránce jsem nechtěl dopustit další gól. Musel jsem se rozhodnout, jestli se pokusím situaci vyřešit skluzem, nebo ho nechám míč převzít a pravděpodobně půjde do gólového zakončení. Nakonec jsem akci dokázal zastavit ještě před pokutovým územím, ale bohužel za cenu červené karty. Zpětně mě to samozřejmě trochu mrzelo, protože jsem kvůli trestu přišel o další zápas. V tu chvíli to ale bylo rozhodnutí buď, anebo.

O to nepříjemnější pro Tebe bylo, že jsi kvůli stopce vypadl ze sestavy a Tvé místo mezitím zaujal Emmanuel Fully.

Pořád se na to dívám tak, že jsme především spoluhráči a jsme jeden tým. Všem nám jde o jediné – vyhrávat a sbírat body. Samozřejmě chci být na hřišti a hrát, to chce každý fotbalista. Zároveň ale musí nastupovat ti, kteří jsou v danou chvíli nejlepší. Pro mě je to další motivace. Potřebujeme se dostat ze spodních příček tabulky. Nebude to jednoduché, ale myslím, že máme dostatečnou kvalitu na to, abychom to zvládli.

Jak zatím hodnotíš první týdny v Artisu?

Začátek pro mě nebyl úplně ideální. Prohráli jsme s Mladou Boleslaví a navíc jsem dostal tu červenou kartu. Je ale potřeba si uvědomit, že mužstvo se teprve dává dohromady. Máme spoustu nových hráčů a v přípravě se kádr prakticky každý týden měnil. S každým dalším zápasem ale podle mě rosteme a ukazujeme, že máme na to být v první lize konkurenceschopní.

Po prvních třech zápasech už tedy věříš, že jste se dokázali rychle dostat na prvoligovou úroveň?

Jednoznačně na ni máme. Samozřejmě jsou tam věci, které musíme ještě odstranit. Třeba proti Olomouci jsme udělali několik drobných chyb. Kdybychom se jich vyvarovali, mohli jsme získat minimálně bod, a přitom jsme hráli proti soupeři s obrovskou kvalitou. Podobné to bylo se Slováckem, kde jsme podle mě mohli dokonce vyhrát. Naopak první zápas proti Mladé Boleslavi nám hodně ukázal, na čem musíme zapracovat.

Po utkání s Mladou Boleslaví se hodně mluvilo především o defenzivě. Jako obránci se Ti taková kritika asi neposlouchá úplně snadno.

Beru ji spíš jako motivaci. Po prvním zápase jsme si detailně rozebrali situace, ve kterých jsme chybovali. Například u prvního gólu jsme nedokázali zachytit hráče. V dalších dvou zápasech už se řešení podobných situací výrazně zlepšilo. Ten první zápas byl pro nás velkou prověrkou. Vlastně až tehdy jsme naplno zjistili, co od první ligy můžeme očekávat.

Do Artisu jsi přicházel ještě v době, kdy nebylo jisté, zda klub vůbec postoupí do první ligy. Co Tě na něm přesvědčilo?

Vždycky jsem to měl nastavené tak, že nechci být v klubu, kde se vlastně o nic nehraje. Vyhovuje mi prostředí, ve kterém jsou vysoké cíle. To podle mě každého nutí pracovat na sobě a posouvat se. Když jsem mluvil s trenérem, hned mi říkal, že bude náročný a že chce, abychom každý den tvrdě pracovali. To mě přesvědčilo asi nejvíc. Jsem typ hráče, který chce hodně trénovat a pořád se zlepšovat. A platí to i teď, přestože už mi není dvacet.

Řešil jsi po minulé sezoně i jiné nabídky?

Když už bylo jasné, že v Chorzówě nebudu pokračovat, nejdřív jsem hledal možnosti, jak zůstat v Polsku. V poslední době jsem ale měl několik zdravotních problémů a neodehrál jsem toho tolik, kolik bych chtěl. Postupně jsem proto začal přemýšlet také o návratu do Česka. Artis mě zaujal projektem a hlavně ambicemi. Chtěl se co nejrychleji dostat do první ligy. Nakonec se to povedlo hned, i když trochu jinou cestou, než asi všichni původně očekávali. (usmívá se)

O Ruchu Chorzów mluvíš velmi pozitivně. Byla možnost v klubu zůstat?

Ještě v zimě určitě ano, tehdy jsme to řešili. Klub ale měl svoje problémy, hlavně finanční, a úplně mi nevyhovoval ani tréninkový proces. Zůstat jsem mohl, ale nabídli by mi znovu jen roční smlouvu a finančně už by to nebylo na úrovni, na které jsem tam začínal. Když jsem si všechno sečetl, vyšel mi návrat do Česka jako lepší varianta. I s ohledem na rodinu.

Jak budeš na své působení v Polsku vzpomínat?

Jen v dobrém. Bydleli jsme v Katovicích, což je krásné město, takže i z mimofotbalového pohledu to pro mě byla skvělá zkušenost. Je tam spousta zeleně a přírody a opravdu jsme si to užili. Upřímně, když jsme z Polska odcházeli, tak jsem to obrečel. Hodně mi to tam přirostlo k srdci. I kvůli tomu, jak se ke mně lidé chovali. Udělal jsem si tam spoustu přátel.

Nechybí Ti po návratu do Česka také atmosféra na tribunách? V Polsku chodí obrovské návštěvy i na druhou ligu.

To je opravdu trochu jiná úroveň. Dvakrát jsem zažil zápas, na který přišlo přes padesát tisíc lidí, několikrát jsme měli návštěvu přes třicet tisíc. Něco takového v Česku nezažijete ani v první lize. V Polsku mají lidé fotbal opravdu rádi a své kluby výrazně podporují. My jsme měli průměrnou návštěvu kolem deseti tisíc diváků, přestože se nám zrovna nedařilo. Bylo to nádherné.

Návštěvností tedy druhá polská liga dokáže konkurovat české nejvyšší soutěži. Po fotbalové stránce už je ale rozdíl výraznější?

Česká nejvyšší soutěž má úplně jiné tempo. Intenzita, rychlost i soubojovost jsou podle mě na výrazně vyšší úrovni. V Polsku byla větší snaha řešit situace fotbalově. Častěji se akce zakládaly postupným útokem a hráči se snažili zbytečně nepanikařit. V českém fotbale je to mnohem intenzivnější a odlišné.

Bylo pro vás proto těžké si po návratu zvyknout zpátky na český fotbal?

Hodně mi pomohlo, že jsme měli opravdu kvalitní přípravu. Hodně jsme pracovali na intenzitě a běžecké vytrvalosti. Po angažmá v Polsku jsem to osobně potřeboval a myslím, že nám příprava v tomto směru hodně pomohla. Po fyzické stránce jsme podle mě připraveni velmi dobře.

Artis má poměrně mezinárodní kádr. Díky tomu si můžeš trochu připadat jako v zahraničí i v Brně. Jak funguje kabina?

S Pospou o tom často mluvíme a snažíme se, aby v kabině pořád fungoval nějaký řád. Zároveň ale musím říct, že parta je zdravá. Všichni jsou dobře nastavení a táhneme za jeden provaz. Máme tady třeba Quadriho nebo Bogyho, tedy Adedirana a Beauguela. Jsou to zkušení kluci, kteří už mají ve fotbale něco za sebou. Myslím, že i oni do kabiny přinášejí správnou energii.

Jako mladý jsi mluvil o snu zahrát si jednou za Liverpool. Máš stále ještě nějaký podobný fotbalový cíl?

Liverpool už to asi nebude. (usmívá se) Vždycky jsem ale přemýšlel tak, že nemá smysl dávat si nízké cíle. Člověk by měl chtít dosáhnout toho nejvyššího, co je možné. Mým největším snem bylo zahrát si v zahraničí. Nečekal jsem, že tam nakonec strávím jen rok a půl. Mohlo to být déle, ale ze zdravotních i dalších důvodů to dopadlo takhle. Přesto to byla nádherná zkušenost. Kdyby se podobná nabídka někdy objevila znovu, určitě bych se toho nebál. Nemám problém s angličtinou, mám spoustu kamarádů mezi cizinci, takže mi zahraniční prostředí vyhovuje. Koneckonců právě proto člověk fotbal dělá. Chce si ho někde v zahraničí vyzkoušet. Ne vždycky všechno dopadne dokonale, ale ty zkušenosti jsou k nezaplacení.