​Když se práce kloubí s fotbalem... Kouč o zázraku z Líšně i stáži v Juventusu

To je ten, co hrál za Drnovice a České Budějovice. Kdepak, tenhle válel v Liberci…Dvakrát omyl, s bývalými prvoligovými hráči (Ivanem a Jozefem) má Milan Valachovič společné jen příjmení a slovenský původ. Ve čtvrti Brno-Líšeň šéfuje týmu, který si po skolení Hradce Králové lebedí na druholigovém trůnu. O historickém postupu však na útulném stadionu nikdo ani nešeptne. Zakázané téma, víceméně pořád sci-fi. Ale hezký sen, ne?

Líšeň je po třináctém kole na čele F:NL. Opravdu zázrak?
„Samozřejmě. Na druhou stranu, my neskutečně pracujeme. Máme pětadevadesátiprocentní docházku, což je zázrak vzhledem k tomu, že kluci chodí do práce. Z ní je pustí na ranní trénink, pak se tam vrací a přijdou na odpolední. Skončíme někdy v pět hodin, mají hodinu regeneraci. Potom sednou do auta a jedou třeba do Olomouce, Patrik Demeter do Jihlavy. Výsledky jsou pro hráče obrovská odměna. Když jsem sem přišel, chodilo na dopolední tréninky sedm, osm hráčů. Teď máme plný počet, i odpoledne.“

Nikdy se nestane, že někdo kvůli zaměstnání nemůže?
„Minimálně. Málek (nejlepší střelec soutěže a rozvozce zeleniny) třeba jednou za měsíc nestihne trénink kvůli výjimečné situaci na silnici. Nebo mi Michal Jeřábek občas napíše: Trenére, máme takovou zakázku, že musím dnes zůstat déle v práci.“

Půjde klub tímto směrem i v budoucnu?
„Dám vám příklad. Máme tu Marka Szotkowského. Byl na ubytovně, teď dostal od města byt. Viděl jsem, že byl vláčný, neměl energii, drajv. Ptal jsem se ho, co se děje. Říkal, že když je všechno zavřené a trénink až odpoledne, nemá celý den co dělat. Chtěl, abych mu pomohl domluvit brigádu. Tak začal s Laminem Fallem a Guyem Retenou pomáhat na stadionu. Vydělá si nějakou korunu. Chce být výkonný, nečinnost ho ubíjí. Takhle to mají postavené všichni. Bavím se s Málkem, jestli není unavený. Když jsem ho měl v Hlučíně, domluvili jsme mu práci ve firmě Canis. Za dopoledne nachodil ve skladu patnáct kilometrů a potom šel na trénink. Nikdo si nehraje na úplné profíky. V Líšni by fotbal ani nikoho neuživil.“

Přesto jste v tabulce po půlce soutěže první. Na rovinu, myslíte na postup?
„Moje myšlenky patří k Blansku (Líšeň tam hraje v sobotu dopoledne), nic jiného mě nezajímá. Po Hradci jsme s kolegy dělali vše pro to, abychom dostali kluky na zem. Zakázal jsem jim jakákoliv velkohubá prohlášení. Hrana úspěchu a neúspěchu je hrozně tenká. Hned v pondělí jsme měli tvrdší trénink. Hráči zpozorněli. Říkali si, že se něco děje, že nebudeme oslavovat. Naše výhoda je, že nejsme pod žádným výsledkovým tlakem. Nemusíme být první. Když nebudeme, nic se nestane. Samozřejmě chceme vyhrávat, ale pro mě jako trenéra je cílem nejbližší zápas.“

To vás nejvyšší soutěž fakt vůbec neláká?
„Před začátkem sezony jsem si říkal, kolik můžeme uhrát bodů. Přál jsem si na podzim takových patnáct. Nakonec jich máme šestadvacet. Překvapili jsme sami sebe. Pod televizí mám několik krabiček s různými ligami, furt přepínám. Sleduji i českou první ligu. Podívejte se na Zbrojovku. Naši soutěž na jaře projela a teď se v nejvyšší soutěži trápí. A to má jiné podmínky než my. Když vidím kvalitu Slavie, Sparty, Plzně, říkám si: Mamma mia, jak bychom tam v tomto stavu dopadli?! Opravdu vůbec nepřemýšlím o tom, že bychom měli jezdit příští sezonu na tyto stadiony. Nemám ani procento těchto myšlenek.“

Sousední Zbrojovka je na padáka. Co si soutěže prohodit, aby první liga v Brně zůstala?
„Přeju si, ať se Zbrojovka zachrání. Mám tam kamarády, hráče, kteří prošli Líšní. Je to historicky největší klub regionu. Je smutné, že se dostal do této pozice. Situace je kritická. Myslím, že Pepa Dufek dělá v Mladé Boleslavi pro záchranu všechno. Pokud bychom hypoteticky postoupili, bylo by ideální být v první lize se Zbrojovkou. Ale ani si to nedovolím vyslovit.“ (úsměv)

Hrajete rychlý, jednoduchý fotbal. Žádná tiki-taka, že?
„Víte, taky se mi hrozně líbí hra Barcelony. Mám knížky od Guardioly. Zajímá mě, jak takový top trenér pracuje. Ale musíte vnímat svoje mužstvo. Podívám se a vidím, že výstavbu hry tady budu těžko aplikovat. V této době i kvůli špatným terénům. Děláme hodně přihrávková cvičení. Jenže přijde zápas a hráči to třikrát odskočí. Měl jsem tu beka, který z deseti balonů kopl šest do autu. Pak nemůžete postavit hru na rozehrávce.“

Na čem tedy?
„Využíváme toho, že máme důrazné, běhavé a dobře kondičně připravené kluky. Snažíme se hrát jednoduchý agresivní fotbal, získávat nahoře míče a tlačit se ve velkém počtu do šestnáctky. Když jsem sem přišel, předseda pan Hladiš mi tvrdil, že cílem je etablovat se ve druhé lize. To se nám daří. Když bude něco navíc, možná to je signál k tomu, aby mi klub prodloužil smlouvu o další rok. A nebudu vyhozen.“ (úsměv)

Doděláte si konečně profilicenci?
„Byl jsem na zkouškách. Udělal jsem je, ale nedostal se na studium. Za mě to bylo takové degradující prostředí. Z osmdesáti uchazečů brali dvacet, z toho deset mládežnických koučů. A ten zbytek? Hodně zvláštní. Nechci se nikoho dotknout…Proto je vedený jako hlavní Leoš Kalvoda, já jsem asistent. Do první ligy ani jít nemůžu. Profi licenci už si dělat nebudu. Tím jsem si to zavřel. Než bych školu udělal, bylo by mi sedmapadesát, a kdo vezme šedesátiletého dědka? Nemyslím, že liga by se měla ubírat cestou trenérů bez licence. I když tam teď takoví jsou.“

I tak se vzděláváte. Jaké to bylo v Juventusu na stáži?
„Neskutečně obrovský zážitek, zkušenost. Byli jsme tam s Pavlem Hoftychem, Pavel Nedvěd se o nás hezky postaral. Tehdy trénoval Juventus Antonio Conte, kterého mám hrozně rád. Mluvím italsky, tak jsem se s ním i bavil. Mohl jsem vidět jeho práci zblízka. Dokonce jsme měli možnost být na předzápasovém tréninku, po zisku titulu hráli v Bergamu. Nedvěd říkal, že se to poštěstí málokomu. Přivezl jsem Contemu od Mirka Volaříka, což by v té době vinař roku, krabici vína. Možná i to hrálo roli. (úsměv) Vidíte, že teď směřuje k titulu Inter, což mě mrzí. Je to náš největší rival v Serii A a Conte je náš, trenér Juventusu!“

Italsky jste se naučil kvůli fotbalu?
„To ne. Neživí mě jenom fotbal. Jezdil jsem tam pravidelně obchodně, v Itálii se mi líbí. Italština je krásná řeč. Rukama pracovat neumím, jsem hrozně levej. Ale domluvím se i španělsky, německy. Říkám, že jsem šikovný na jazyky.“

Štve vás dodnes jediná prohra na Žižkově?
„Vůbec. Zasloužili jsme si prohrát. Udělali jsme obrovské hrubky. Mrzí mě akorát to, že to bylo v televizi a lidi viděli ty naše chyby. Porážka musela přijít a určitě přijde i na jaře. Každá prohra slouží k tomu, aby se mužstvo mohlo zlepšit. Nikdo na světě nevyhrává pořád.“

Je o vaše hráče zájem v první lize?
„Ani nevím. Jsou to jen takové šumy, oťukávání. Dukla dvakrát volala a ptala se na Jeřábka. Matocha byl na zkoušce v Opavě, v hledáčku měla i Kučeru. Ti, co asi měli odejít, šli do Zbrojovky. Teď už si nejspíš nemůže dovolit vzít další hráče z Líšně. I když by se u nás asi našel kluk, který by mohl v lize naskočit.“

Autor: Michal Koštuřík